Středověk je tradiční označení dějinné epochy mezi koncem antické civilizace (starověku) a začátkem novověku, které se poprvé objevilo v období renesance. Autorem pojmů starověk, středověk a novověk je Leonardo Bruni. Středověk je obvykle ohraničen pádem Západořímské říše v roce 476 a pádem Konstantinopole roku 1453, případně objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem roku 1492, či zveřejněním 95 tezí Martinem Lutherem roku 1517. Pojem tedy pokrývá zhruba deset století lidské, zejména ovšem evropské historie.
Nejdůležitějšími státními útvary raného středověku byla Franská říše na západě a Byzantská říše na východě, která byla přímým nástupcem Římského impéria a zosobňovala složitost ne/návaznosti středověku na antiku. Ve vrcholném středověku se v Evropě vynořily nové významné státní a polostátní útvary, zejména Svatá říše římská, Francouzské království a Anglické království. Jistý vliv měly i Španělské království, Polsko-litevská unie či Moskevské velkoknížectví. Značného vlivu dosáhly také městské státy na severu Itálie, obchodnické republiky jako byla zejména Benátská republika. O jejich způsobu vlády a života se uvažuje jako o faktoru, který klasickou středověkou společnost podkopával a předjímal budoucí nástup nových ekonomicko-sociálních struktur. O tom, zda je legitimní dávat pojem středověk do souvislosti s mimoevropským prostorem, se někdy pochybuje. Důležité byly každopádně státní útvary na hranicích Evropy, které ji silně ovlivňovaly a nezřídka část evropského území ovládaly, v raném středověku to byly zejména arabské chalífáty, později Osmanská říše. Z vyloženě mimoevropských středověkých států evropské dějiny nejvíce ovlivnila Mongolská říše, jejíž nájezdy Evropu málem rozvrátily, a která přibrzdila rozmach Ruska. Ze států, které nebyly s Evropou v téměř žádném kontaktu, lze jmenovat Aztéckou a Inckou říši v Americe, nebo suejskou, sungskou a mingskou Čínu (s níž ovšem byla Evropa v letmém kontaktu díky cestě Marca Pola).
Velkou roli ve středověku hrálo náboženství, na západě Evropy pak zejména římskokatolická církev, její vůdce papež a vyšší duchovenstvo, jehož síť (arcibiskupství a biskupství) ovlivňovala dění ve všech státech evropského západu (na východě stál v čele církve císař, což byl zásadní rozdíl, jehož vliv je znát na státní struktuře východních zemí dosud). Mnoho válečných konfliktů mělo náboženskou podstatu, k nejznámějším takovým patří křížové výpravy. Ekonomicko-sociální systém středověku je někdy nazýván feudalismus. Spočíval v tom, že vesnice obývané rolníky dlužily šlechtici nájemné a pracovní služby, zatímco rytíři a šlechtici dlužili vojenskou službu panovníkovi výměnou za právo pronajmout pozemky a panství. Do této struktury se vklínila města a měšťanstvo, zprvu řemeslnické a cechovní, posléze stále více obchodnické. To si postupně vydobylo jistou autoritu, která podle mnohých historiků vedla vývoj směrem k novověku. Středověký společenský systém byl silně hierarchický a sociální mobilita byla nízká - přechod z jedné třídy do jiné byl výjimečný. Naději na společenský vzestup z nižších tříd skýtalo částečně vzdělání (i na univerzitách, které ve středověku vznikly), kariéru bylo možno udělat hlavně v církvi. Zranitelnost středověké společnosti dokazovaly ničivé morové epidemie (tzv. černá smrt), které při svém úderu dokázaly vyhubit třetinu až polovinu komunit.
Nejvlivnějším filozofickým systémem se stala scholastika usilující o spojení víry a rozumu. Architektonickým symbolem středověku je hrad (opevněné sídlo šlechtice) a katedrála (velký, vícelodní kostel s transeptem a chórovým ochozem). Strohá románská architektura postupně přešla ve zdobnější a často až velkolepou gotiku, v níž klíčovým stavebním prvkem byl lomený oblouk.
Historická disciplína, která se specializuje na studium středověku, se nazývá medievalistika (někdy též medievistika).
